Změna koncepce výstavby čs. stálého opevnění a její vliv na průběh opevňovacích prací na Chomutovsku v roce 1936

Dne 3.června 1936 bylo v Mostě zřízeno Ženijní skupinové velitelství (ŽSV) VIII. Tento orgán měl provést další detailní průzkum zvolené trasy a zpracovat podklady pro složky Ředitelství opevňovacích prací k detailnímu řešení objektů TO. Jeho prvním velitelem se stal mjr.gšt. František Podroužek. Na jeho místo nastoupil 15.července 1936 mjr.žen.Ing. Jan Rambousek.

Těžiště činnosti ŽSV VIII. krátce po zřízení spočívala především v podrobných průzkumných a vyměřovacích pracích.

Personál ŽSV tvořili obecně důstojníci ženijního vojska Čs.armády, kteří byli do úseků jednotlivých ŽSV přidělováni od útvarů z celého státu.

Zásadní změnu v opevňování ČSR vyvolal pokyn, vydaný předsedou vlády Československé republiky dr. M.Hodžou z počátku července 1936, nařizující urychlené opevnění všech ohrožených oblastí státu. Pokyn zvlášť zdůrazňoval okamžité zajištění pohraničních úseků v západních a severních Čechách.

Uvedená skutečnost nabyla zásadního významu vzhledem k tomu, že výstavbu technicky a kapacitně velice náročného těžkého opevnění najednou na všech místech nejvíce ohrožených napadením nebylo možné uskutečnit v krátkém čase. Faktem je, že do poloviny roku 1936 nejdále postoupila výstavba na relativně nepříliš rozsáhlých, ovšem akutně ohrožených místech, t.j. v úsecích severní Moravy a východních Čech, které měly stále prioritu strategicky nejdůležitějších úseků.

Alternativní, do jisté míry improvizované řešení představovalo rozhodnutí o výstavbě mnohem méně nákladného lehkého opevnění (LO), s jehož pomocí bylo reálné zabezpečit v poměrně krátké době ostatní ohrožené prostory. Lehkým opevněním se rozumí malé železobetonové objekty s kulometnou výzbrojí a osádkou několika mužů. Přesto již dříve existovaly snahy o jeho zavedení. Již v březnu 1936 vyslovil zemský vojenský velitel v Čechách, armádní generál Sergej Vojcechovský požadavek na zajištění nejohroženějších nástupových směrů v Čechách „opevnění typu polního“, které bylo schopno usnadnit obranu prvosledových jednotek Čs.armády. Tento požadavek zřejmě poprvé vyjádřil myšlenku nutnosti výstavby LO, které se později stalo významnou, v podstatě nejrozšířenější organickou součástí čs. stálého opevnění, přestože prvotní záměr předpokládal, že čs. opevnění budou tvořena pouze objekty TO. V důsledku rozhodnutí vlády z července 1936 byla na samém počátku zbržděna veškerá předběžná opatření související s výstavbou TO na Chomutovsku a v celém Krušnohoří.

Terénní průzkum přesto pokračoval dále během léta až do podzimu, kdy byly veškeré terénní průzkumné práce náhle 1.listopadu 1936 přerušeny. Personál ŽSV VIII. se neprodleně druhého dne přesunul do Prahy.

V důsledku snah o urychlení opevňování všech ohrožených oblastí státu byly všechny přípravné práce na výstavbu TO v Krušnohoří, na Šumavě a v Českém lese zrušeny. Hlavní náplň prací nyní spočívala ve výstavbě objektů lehkého opevnění vz.36, jejíž příprava se částečně kryla s rekognoskací Krušných hor pro stavbu mohutné linie těžkého opevnění.

Pokud by byly záměry z jara a léta šestatřicátého roku realizovány, nepochybně by předčily rozsahem a ekonomickou náročností práce uskutečněné v podhůří ještě na podzim 1936 a v roce 1937, spojené s výstavbou lehkého opevnění.

Zdroj: Karel Straka, OPEVNĚNÍ NA CHOMUTOVSKU Z LET 1936‒1938 (příspěvek k problematice přípravy obrany Československé republiky v 2. polovině třicátých let), Bakalářská práce, Ústí nad Labem 1997