VÝSTAVBA LEHKÝCH OBJEKTŮ V ROCE 1936 NA CHOMUTOVSKU
Prvou ucelenou koncepcí československého lehkého opevnění se stal projekt typové řady vz.36. Toto řešení se vyznačovalo kromě rychlého postupu stavebních prací, zejména nízkými náklady a poměrně jednoduchou technologií stavby.
Projekt LO vz.36 vycházel z koncepce polního opevnění. Dle hlavního požadavku arm.gen. Sergeje Vojcechovského, zemského vojenského velitele v Čechách měly objekty LO vz.36 chránit obránce před palbou kulometů a lehkého dělostřelectva. Relativně nízkou odolnost, pokud nebyla přímo zaviněna nekvalitním provedením stavebních prací, a jednoduchost vybavení těchto objektů nelze proto chápat jako určité pochybení vojenských projekčních složek. Vytvořená koncepce, jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole, byla urychlenou reakcí na okamžitou potřebu zabezpečení ohrožených nástupových prostorů, v nichž se hlavní výstavba TO předpokládala později, anebo byla přímo vyloučena.
Ze stylu projekce jednotlivých tras lze vyvodit, že základní snaha směřovala k tomu, aby poměrně velké množství lehkých, méně nákladných a odolných objektů vyrovnalo absenci menšího počtu odolných těžkých objektů, vyzbrojených vedle kulometů také protitankovými zbraněmi. Protitanková obrana musela být v případě LO pochopitelně soustředěna mimo objekty. Ochrana proti obrněným vozidlům nyní plně spočívala na účelně vyřešeném systému přirozených a umělých protitankových překážek a palbě kanónů proti útočné vozbě polních jednotek, bránících danou trasu. Důležitými faktory nové koncepce byly: brzká bojeschopnost dokončených tras za předpokladu splnění určených časových lhůt stavby, úplné vybavení nutným inventářem a zorganizování dostatečného množství sil a prostředků k rychlému zaujetí obrany hlavně při hrozbě nenadálého úderu.
Lehká opevnění vz.36 jsou železobetonové objekty s jedním vnitřním bojovým prostorem. Na území Chomutovska byly použity objekty typu A,B a C. Typy A a B byly budovány shodně se dvěma střílnami, půdorys objektů se shodoval. Typ C se s typem B zcela shoduje v silách stěn a stropu, ale byl budován se třemi střílnami.
Přestože LO vz.36 na Chomutovsku odpovídá standardu, budovanému na území Zemského voj.velitelství Praha, lze zde nalézt i určité místní odchylky. Z tohoto hlediska je nejzajímavější objekt LO vz.36 C č.87 stavebního úseku V.b-Chomutov stojící severně od Chomutova. Objekt byl vybudován pouze se dvěma střílnami, vzhledem k blízkosti protilehlého svahu, jenž by omezoval výstřel kulometu ze střední střílny. Protilehlý svah a horizont byl ostřelován výše položeným objektem typu B č.88.
Objekty byly v terénu situovány tak, aby čelní stěna se střílnami směrovala vstřícně proti předpokládanému postupu nepřítele. Jejich rozmístění v terénu, především na návrších, nejčastěji při okrajích lesů a keřů, přispívalo k dobrému splynutí s okolním prostředím a zaručovalo daleký výhled a výstřel z objektů na důležitá místa před obrannou čárou.
Na stráních bez výraznější vegetace byla stanoviště objektů volena tak, aby co nejvíce splývala s okolím a nerýsovala se proti horizontu. K zastírání objektů, po jejich úplném dokončení, byly vojenskými pracovními oddíly vysazovány v okolí různé kultury (stromy, keře) podle konkrétní situace každé lokality. Jako zastírací prostředky byly používány vedle přirozených materiálů také umělé materiály, zejména vhodné nátěrové hmoty.
Odolnost objektů a jejich maskování v terénu zvyšovaly také zemní úpravy. Každá stavba byla obkládaná rovnaninou z lomového kamene a obsypána zemními náspy. Kamenná rovnanina se zemním náspem byla navršována u obou bočních stěn, částečně po stranách vstupu v týlu a mezi střílnami při čelních stěnách.
Stropní deska se zvýšenými okraji byla pokryta izolací a 20 cm silnou vrstvou zeminy, osetou travinami. Její odvodnění zajišťovala zvláštní vybrání ve zvýšených okrajích na hraně stropní desky a týlové stěny.
Přístup ke vstupním otvorům vedl přímo z terénu či různými přibližovacími zákopy. Tyto zemní práce byly prováděny na řadě míst již v době stavby, zejména u těch objektů, které byly budovány na skalnatém podloží na prudkých stráních.
Terénní úpravy v okolí dále zdokonalovaly vojenské pracovní oddíly a později osádky, které objekty obsadily. Téměř u všech stávajících objektů LO vz.36 na Chomutovsku lze dodnes po více než šedesáti letech zhlédnout neporušené kompletní záhozy a různá provedení terénních úprav vstupů.
Vstup do každého objektu byl kryt posuvnými plechovými dveřmi, uzavíranými z interiéru objektu pákovým mechanizmem. Tyto dveře byly zvenčí samozřejmě uzamykatelné. Celé dveře se pohybovaly ve vodících lištách podél vnitřní strany týlové stěny. Pod vstupním otvorem byl proveden jeden nebo dva schody.
V čelních stěnách pevnůstek byly v železobetonu vytvarovány střílny a ozuby. Ochranu před odštěpky betonu při zásahu střílen mělo zajišťovat dřevěné ostění, ponechané na střílnových ozubech po betonáži. Ozuby na stěnách střílen měly zabraňovat srážení střel z ručních zbraní a střepin na zbraně a střelce. Částečnou ochranu čelní stěny před ostřelováním poskytovaly šikmé plochy na přechodu plochy stropu a čelní stěny. Tyto šikmé přechody měly odrážet dopadající dělostřelecké granáty. Na vnitřní straně čelní stěny byla pod výstřelovými otvory střílen zvláštní vybrání, do kterých se zaklesly přední strany tzv. střeleckých stolů, zhotovených ze dřeva a truhlářsky opracovaných. Tyto střelecké stoly sloužily jako jednoduchá lafetace a standartních kulometů. Zadní strana stolu byla podepřena dvojicí podpěr. Pokud zbraň nebyla položena na střeleckém stole, uzavírala se střílna zvláštní, posuvnou, dvojdílnou, 30 mm silnou, ocelovou desku s kónickým pozorovacím průzorem. Tento střílnový uzávěr se pohyboval, podobně jako dveře, ve vodících lištách.
Ve stropní desce, blíže týlové stěně objektů, byl situován v konstantní vzdálenosti otvor obdélníkového tvaru, v němž měl být instalován jednoduchý zákopový periskop.
V případě nepřátelského nasazení bojových otravných látek, či při značném zamoření vnitřního prostoru pevnůstek jedovatými zplodinami z dlouhotrvající střelby, by byla osádka nucena bojovat v protiplynových maskách.
O zvláštních opatřeních na ochranu proti účinkům bojových otravných látek se u tohoto typu lehkého opevnění neuvažovalo. Na podlaze každého objektu se nachází jímka čtvercového tvaru, hluboká 50 cm.10) Odvodnění vnitřního prostoru se dělo pomocí drenáže, vyvedené před objekt. Vnitřní ústí drenáže se nalézalo v dolní, vnitřní části čelní stěny.
Na všech vnitřních stěnách bylo po betonáži ponecháno dřevěné ostění, stažené pomocí dřevěných sloupků, ukotvených šrouby ve všech rozích vnitřního prostoru.
Situování pevnůstek na vyvýšeninách s dalekým výhledem a výstřelem vyžadovalo použití těžkých kulometů v jejich střílnách. Pro vyzbrojení LO vz.36 byly určeny především tzv. nadpočetné standartní těžké kulomety Čs.armády vz.7/24 nebo vz.24 systému Schwarzlose, ráže 7,92 mm s vodním chlazením hlavně a zásobováním střelivem tkaným pásem. V menší míře ve vhodných podmínkách mohl být také použit lehký kulomet ZB vz.26, ráže 7,92 mm. Výzbroj nebyla v pevnůstkách trvale instalována. Jednotlivé osádky ji přinášely do objektů při obsazování linie.
Kulomety měly vést ze střílen tzv. daleké palby k uzavření důležitých komunikací a terénních bodů v prostoru před obrannou čárou. Pro plnění palebných úkolů byla určující výška střílen objektů nad úrovní terénu. V místech, kde bylo zapotřebí ostřelovat vzdálenější a skrytější cíle zvyšovaly se objekty v rozmezí od 20 do 50 cm svými spodními okraji střílen nad úroveň terénu. Toto opatření bylo zvláště aplikováno u objektů, situovaných v rovinatém terénu.
Vzájemná palebná podpora mezi objekty nebyla důsledná. V tomto ohledu se uplatňovala spíše podpora nepřímá, ve smyslu krytí přístupů k sousedním objektům. Preferovány byly všude čelné a kosé kulometné palby.
Rozmístění typů objektů v terénu a spotřeba zbraní určených pro jednotlivé stavby diferencovala důležitost prostorů v obranné čáře na více a méně exponované úseky. Uvedené rozlišení mělo přímý vliv na použití kulometů v objektech a na jejich palebné úkoly. Počet střílen objektů nebyl zcela směrodatný pro jejich vyzbrojení a velikost osádky.
Bylo stanoveno, že objekty LO vz.36 B a C, stojící téměř vždy na značně exponovaných místech, měly být při bojovém obsazení linie vyzbrojeny těžkými kulomety vždy podle počtu střílen. V objektech typu A a B, ale i C ve vedlejších, méně důležitějších úsecích, měly být instalovány dvojice zbraní, tedy jeden lehký a jeden těžký kulomet. Těžký kulomet měl v tomto případě plnit hlavní palebné úkoly, lehký jej měl podporovat a doplňovat. Některé objekty LO vz.36 A a B stojící zejména v terénu s blízkými protilehlými svahy na méně exponovaných směrech měly být vyzbrojeny buď dvěma lehkými kulomety anebo jedním těžkým kulometem.
Velitelem každého objektu byl vždy určen poddůstojník. Velikost osádky se stanovovala podle počtu kulometů v objektu tak, aby byla spolehlivě zajištěna jejich obsluha a aby bylo efektivně prováděno pozorování a řízení palby. Lehký i těžký kulomet obsluhovali přímo dva muži, tedy střelec a nabíječ.
Osádka se skládala v případě použití jednoho těžkého kulometu v objektu A a B ze tří mužů. Při instalování dvou lehkých nebo těžkých kulometů to byli čtyři muži. Osádka plně vyzbrojeného objektu typu C čítala šest mužů.
Poměrně nízká odolnost objektů LO vz.36 byla kompenzována přednostmi tohoto opevnění. Především malými půdorysnými rozměry objektů, což znesnadňovalo přímý zásah stropní desky, snadným splynutím s terénem díky malé světlosti a možnosti vést daleké palby s vytvořením širokého ostřelovaného pásu, vzhledem k velkému horizontálnímu rozmezí střelby, neboli odměru střílen, který činil 90°. K přednostem tohoto typu lehkého opevnění lze přiřadit i poměrně malé náklady na materiál, výrobu a údržbu jednoduchého vnitřního vybavení.
Do realizace LO vz.36 na Chomutovsku patří také stavba chat pro ubytování vojenských oddílů, vyčleněných pro ostrahu dokončených objektů. Stavba chat nebyla průběžně po celé trase linie, nýbrž pouze v její jihozápadní části, ležící na pravém břehu řeky Ohře, na úpatí Doupovských vrchů. Tento prostor byl již příliš vzdálen od stálé vojenské posádky v Kadani a jeho značná odlehlost by tedy komplikovala vysílání stráží z Kadaně k objektům v uvedených místech. Chaty označené č.I a II byly vybudovány v dnes již neexistující obci Velká Lesná na území dnešního Vojenského výcvikového prostoru Hradiště (Doupov). Chata č.III situovaná v katastru osady Lestkov se dochovala jako jediná do dnešní podoby v dobrém stavu.
Chaty nebyly určeny pouze pro strážní oddíly. Při bojovém obsazení linie tyto stavby měly sloužit také jako zázemí pro velení dílčích úseků opevnění a pro osádky objektů.
Každá chata byla určena pro ubytování čtyřiceti mužů, jimž bylo, kromě ubytovacího prostoru s lůžky, k dispozici i vhodné sociální zařízení. Vedle ubytovacího prostoru byly v interiéru chaty: kuchyň, vybavená sporákem s plotnou, strážnice a místnost velícího důstojníka.Podmínky pobytu a služby v chladných obdobích roku měly mužstvu usnadnit instalovaná kamna.
Konstrukce chat byla poměrně jednoduchá, jednalo se o stavby obdélníkového půdorysu s betonovým základem a dřevěnou roubenou konstrukcí obvodových stěn, vnitřních příček a střešní části.
Chata č.III byla podsklepena. Umístění chat bylo voleno tak, aby je nebylo možné pozorovat a ostřelovat přímou palbou z předpolí obranné čáry. Rovněž volba vhodných příjezdů k chatám byla volena s ohledem na uvedenou zásadu.
Konkrétní přípravné práce na výstavbu lehkého opevnění jsou datovány do období měsíce května 1936, tedy ještě před vydáním pokynu Milana Hodži, předsedy vlády Československé republiky z počátku července 1936 o neprodleném opevnění všech ohrožených pohraničních oblastí, zejména v severních a západních Čechách.
Širší opevňovací záměry byly blíže rozpracovány nejprve pro prostor od východního cípu Orlických hor do prostoru Trutnovska. Krátce po Hodžově pokynu z počátku července Zemské vojenské velitelství Praha sdělilo Hlavnímu štábu a Ředitelství opevňovacích prací, že přípravy pro prostor Klášterec nad Ohří – Chomutov – Most – Bílina – Ústí nad Labem, dále Všeruby – Touškov – Nýřany – Stod – Přeštice – Újezd a pro pražské předmostí byly z větší části provedeny.
V čele organizace prací stálo Velitelství ženijního vojska Zemského vojenského velitelství Praha. Všeobecné technické směrnice, plány a celkové schvalování výstavby patřilo do kompetence Ředitelství opevňovacích prací.
Organizace a ustanovení velících dozorčích orgánů jednotlivých úseků stavby bylo plně v kompetenci Zemského vojenského velitelství v Praze. Přímým dohledem a kontrolou uspořádání a výstavby úseku LO vz.36 na Chomutovsku byly pověřeny tři orgány.
Detailní vytýčení, posuzování úkolů obranné čáry a taktického uspořádání bylo úkolem tzv. Nadřízeného taktického dozoru. Tuto funkci vykonával plk.pěch. František Kravák, velitel 2.pěší brigády v Chomutově. Prostřednictvím Nadřízeného taktického dozoru byly předkládány také návrhy opevňovacích prací k posouzení Zemskému vojenskému velitelství v Praze. Náplň jeho činnosti tvořily také pravidelné obhlídky stavenišť, dokončených objektů a stráží v úsecích stavby. Zjištěné informace podával formou hlášení Zemskému vojenskému velitelství. Plk.pěch. F.Kravák byl rovněž pověřen dozorem nad výkonem ostrahy LO v celé oblasti 1.divize. Jeho pravomoc jako Nadřízeného taktického dozoru se vztahovala na celé budované postavení lehkého opevnění v Podkrušnohoří.
Kontrolní orgány ustavenými v úseku LO vz.36 na Chomutovsku byly: tzv. Taktický dozor a Vojenský stavební dozor č.V. Do uvedených funkcí byli jmenováni důstojníci pěchoty od pěšího pluku č.46.
Funkci Taktického dozoru vykonával Taktický dozorčí důstojník škpt.pěch. Josef Malík. Úsekový taktický dozor podléhal výše uvedenému Nadřízenému taktickému dozoru. Do jeho kompetence patřilo vytýčení jednotlivých stanovišť LO za souhlasu Nadřízeného taktického dozoru. Následně revidoval svou činností během stavby, zda vykonávané práce nejsou v rozporu s vytýčeným plánem. Škpt.pěch. J.Malík, ve funkci Taktického dozorčího důstojníka, vypracovával rovněž návrhy na úpravu terénu v obranné čáře, dále konzultoval s Nadříz. takt. dozorem palebné úkoly objektů a prováděl měřičské a studijní práce v terénu pro předběžné vyhodnocení tras a složení protipěchotních a protitankových překážek v úseku.
Na vojenském stavebním dozoru (dále jen VSD) č.V spočívaly stěžejní úkoly celkové kontroly vlastních stavebních prací. Technickým dozorčím důstojníkem v celém úseku byl ustaven mjr.pěch. Pavel Malík.20)
Uvedený orgán zodpovídal za kvalitní odbornou úroveň celkového provedení prací a za splnění pokynů, vydaných vojenskou správou. Do jeho kompetence bylo zařazeno řešení vlastních technických problémů stavby, vedení technické a ekonomické dokumentace a řešení otázek spojených s personálními záležitostmi zaměstnanců na opevňovacích pracích. Dále zodpovídal za řádné převzetí dodaného materiálu a za jeho řádné uložení. Zprostředkovával také styk mezi civilními podnikateli, jimž byla stavba zadána a Velitelstvím ženijního vojska ZVV Praha.
Vůbec první rekognoskaci terénu uvažované trasy LO vz.36 na Chomutovsku provedl osobně zemský vojenský velitel arm.gen. Sergej Vojcechovský. Jeho činnost obsáhla průzkum terénu a určení stanovišť objektů. Arm.gen. Vojcechovský akcentoval čelné a kosé daleké palby nad blízkými, popřípadě bočními palbami. Přesné vytýčení objektů a stanovení typů objektů provedl na celé trase plk.pěch. F.Kravák, velitel 2.pěší brigády, za spolupráce s Taktickým dozorčím důstojníkem, velitelem úseku VSD č.V a pomocným personálem. Jednotlivé objekty byly přesně vytýčeny pomocí zvlášť připravených dřevěných vytyčovacích koster objektů LO vz.36 A, B a C. Tyto kostry byly na určených místech pokládány na zem a zorientovány do požadovaného směru. Přesné usměrnění objektů se uskutečnilo vyznačením jeho osy dvěma kolíky. Pomocí speciálních výtyček se přesně stanovovaly palebné sektory střílen.
Pojetí, v němž byla obranná čára vytýčena, si kladlo za cíl, aby bylo co nejvíce využito možností objektů. V tomto ohledu nebylo ale možné do všech důsledků vyhovět s těmi možnostmi, které skýtala stavební a taktická konstrukce LO vz.36. Později bylo konstatováno, že těžké kulomety, působící ze střílen, nemohou zcela dokonale čelně ostřelovat prudké stráně. Jako důvod byl shledán poměrně malý náměrový rozsah střílen. Tento nedostatek byl dodatečně přičítán skutečnosti, že při prvé rekognoskaci terénu ještě neexistovala zcela jasná a přesná představa o konstrukci objektů, jejíž detaily nebyly ještě uspokojivě dořešeny. Tím došlo k tomu, že taktické předpoklady nebyly do všech důsledků technicky zajištěny.
Vlastní stavbu objektů realizovaly civilní stavební firmy. Jednotlivý podnikatelé staveb se ucházeli o práci pro vojenskou správu prostřednictvím neveřejných soutěží, při nichž především rozhodovala státní spolehlivost podnikatelů a zaměstnanců a výše odměny, za kterou byli jednotliví stavitelé ochotni práce provést. Vojenskou správou vyzvaní podnikatelé zpracovali, podle propozic voj. správy, propočty staveb. Na základě těchto propočtů byl vybrán ten podnikatel, který podal nejnižší reálný propočet na stavbu.
Na základě výběrového řízení byla stavba objektů LO vz.36 na Chomutovsku zadána 21.července 1936 zadávacím výnosem č.j.Dův.IV. 27.761/žen.1936 ZVV Praha dvěma stavebním firmám: Jaroslavu Pokornému, úředně oprávněnému staviteli, Kralupy nad Vltavou a architektu a staviteli Františku Hiekeovi, Louny.
Organizace prací byla připravena tak, že každá firma budovala přibližně stejný úsek. Obranná čára LO vz.36 na Chomutovsku byla označena jako úsek č.V, který zahrnoval téměř celou oblast regionu v jeho podhorské části. Levým křídlem zasahoval na Chomutovsko také stavební úsek č.VI, jenž vytvářel obranný klín v prostoru před Mostem. Jihozápadní část úseku vytvářela levé ochranné křídlo mosteckého klínu a plynule navazovala na východní část chomutovského úseku č.V.
Úsek č.V se vnitřně členil na dva stavební podúseky, označené V.a Kadaň a V.b Chomutov. Podúsek V.a Kadaň byl zadán stavební firmě Jaroslava Pokorného z Kralup nad Vltavou, sousední podúsek V.b Chomutov měl být realizován firmou lounského architekta a stavitele Františka Hiekeho. Západní podúsek V.a Kadaň obsahoval 50 objektů LO vz.36 (č.1-50) a navíc tři chaty pro strážní oddíly (č.I-III). Severovýchodní podúsek V.b Chomutov tvořilo na počátku 58 zadaných objektů LO vz.36 (č.51-71, 71a-73, 73a, 74-106). Projekce chat v tomto podúseku nebyla zapotřebí vzhledem k tomu, že celý podúsek tvořil v pravidelné vzdálenosti od okresního města Chomutova klín, chránící významné lokality a komunikace směřující přes Chomutov do vnitrozemí. Blízkost stálé vojenské posádky v Chomutově a poměrně snadná dosažitelnost obranné čáry nevyvolala nutnost stavby zvláštních ubytovacích objektů pro strážní jednotky. V praxi byly pro ubytování těchto jednotek využity vyhovující ubytovací kapacity, zajištěné vojenskou správou, v obcích přímo v obranné čáře nebo v její blízkosti.
Kvůli značnému počátečnímu tempu přípravných projekčních prací vznikly bohužel nežádoucí komplikace a časové prostoje v posloupnosti jednotlivých pracovních úkonů. Tato skutečnost byla zapříčiněna nedořešením technických detailů objektů. Toto, přes značné úsilí, zpožděné dořešení konstrukčních otázek nalezlo svůj negativní projev v tom, že zadání stavby dvěma podnikatelům předstihlo detailní vytýčení objektů v terénu. Všechna stanoviště objektů byla v terénu určena do 15.srpna. Vytyčovací práce byly provedeny zčásti do 21.srpna a následně k 5.září. Vzhledem k tomu, že obě stavební firmy zahájily stavební práce na počátcích svých podúseků, tedy od jejich levých křídel postupně přes střední části podúseků k pravým křídlům, byly nejprve vytýčeny objekty, nacházející se v západních částech obou podúseků.
Další komplikace prací přinesla opožděná dodávka cementu a železné výztuže, tedy materiálu, dodávaného na opevňovací práce vojenskou správou. Závažným faktem bylo vedle časové prodlevy ve vytyčovacích pracích také zpožděné dodání detailních stavebních plánů objektů, které obdržel Vojenský stavební dozor č.V dne 4.srpna, tedy čtrnáct dní po zadání prací.
Přestože výstavba byla po vytýčení prvních objektů a dodání plánů neprodleně zahájena, záhy došlo opět k jistému zpoždění, které způsobila změna plánů ve vztahu k struktuře a síle železné výztuže stěn a stropů, což vyvolalo dočasný nedostatek železné výztuže o průměru 20 mm.
První objekty byly po stavební stránce (bez vnitřního vybavení) dokončeny ke dni 21.srpna. K tomuto datu se podařilo dokončit šest objektů v podúseku V.b Chomutov (č.51-53, 55-57). V sousedním V.a Kadaň byly hotovy pouze dva objekty (č.1 a 2). Chaty pro strážní oddíly byly v tomto podúseku vytýčeny teprve na počátku září, konkrétně do 5.září.
Dosud byly velice uvedeny zejména stavebně technické problémy a okolnosti popisovaných prací. Určitou nejistotu v době stavby vyvolávaly hlavně u úsekového stavebního dozorčího orgánu a u obou podnikatelů korektury taktického uspořádání úseku. Jejich příčina spočívala ve změnách typů již vytýčených objektů.
V rámci podúseku V.a Kadaň došlo k celkem čtyřem změnám ve stanovených typech objektů. Tyto změny spočívaly v překlasifikování vytýčených objektů typu A (č.15, 16, 18, 19) na typ B. Jako typy A tyto objekty figurovaly v zadávacím soupisu stavby.
V sousedním podúseku V.b Chomutov došlo na základě požadavku taktického dozoru ke schválení změn typů objektů v poněkud větším rozsahu. Korektury upravily oproti zadání stavby celkem 15 objektů. V pěti případech byly objekty typu A zodolněny na typ B (č.75, 81, 84, 88 a 101), z typu B na C ve třech případech (č.55, 102 a 105) a z A na C ve dvou případech (č.80 a 98).
Změny sestupného charakteru, které překlasifikovaly větší objekty C na B, či dokonce na A, se uskutečnily ve čtyřech případech. U třech objektů, č.83, 99 a 100 konkrétně z trojstřílného typu C na stejně odolný objekt typu B, se dvěma střílnami.
V jediném případě objektu č.86 byl realizován méně odolný typ A se dvěma střílnami, místo typu C.
Nejvýraznějším zásahem taktického dozoru se stalo schválené zrušení stavby LO vz.36 C č.54 severně od obce Krbice. Palby sousedních objektů dostatečně pokrývaly tamní rovinatý terén. Vypuštěním objektu č.54 ze stavby se počet realizovaných objektů LO vz.36 v úseku V.b-Chomutov snížil na 57.
Příčinou těchto korekturních zásahů byla hlavně snaha o zodolnění objektů, které byly na poměrně velké vzdálenosti viditelné a tudíž zasažitelné přímou palbou dělostřelectva, případně nepřímou palbou, řízenou z míst s dobrým výhledem na LO. Dalším důvodem bylo dodatečné rozšíření palebných sektorů v obranné čáře (týká se změn objektů typu A a B na C), či naopak jejich zúžení v místech, kde nákladnější objekty typu C mohly nahradit levnější typy B nebo A.
Poté co vojenská správa urychleně přisunula první část objemu materiálu, tedy hlavně cement a železnou výztuž, a poté, co došly stavební plány s dořešenými detaily objektů, přikročili oba podnikatelé, na příkaz Velitele úseku VSD č.V k stavebním pracím.
Oba podnikatelé organizovali stavební práce nezávisle každý ve svém podúseku. Množství zaměstnanců se pohybovalo v rámci obou stavebních firem od 40 do 60 dělníků. Oba podnikatelé pověřovali bližší organizací prací ve svých podúsecích jednoho stavbyvedoucího. V průběhu prací vyšlo najevo, že jediný stavbyvedoucí v podúseku není schopen zcela bez komplikací úsporně řídit, zejména v komplikovaném terénu, uváděné každodenní množství personálu.
Vzhledem k značně rozdílné konfiguraci terénu a roztroušení jednotlivých stavenišť nebo skupin stanovišť, tvořili oba podnikatelé podle aktuální potřeby menší skupiny pracovníků pro jednotlivé úkony technologického postupu stavby.
Posloupnost hlavních pracovních úkonů prováděných jednotlivými skupinami pracovníků byla následující:
- Příprava staveniště, provedení výkopu (odklizení zeminy), případně lámání skály
- Dovážení a donášení materiálu na jednotlivá staveniště
- Příprava, t.j. naohýbání a seřazení prutů železné výztuže pro armování stěn a stropů a její kladení.
- Vlastní betonáž
- Odstraňování vnějšího bednění
- Provádění izolací
- Montáž souprav střílnových uzávěrů a posuvných dveří
- Zastírací práce
Normovaná spotřeba materiálu pro objekty LO vz.36
tabulka č.4
| typ | cement | armovací železo |
| A | 65 q | 8 q |
| B | 80 q | 14,5 q |
| C | 90 q | 18 q |
V případě budování chat pro strážní oddíly se jednalo hlavně o zednické práce, přípravu dřeva na pile a o tesařské práce.
Závěrečné práce spočívaly po stavebním dokončení úseku ve vnitřním zařizování objektů a chat.
Konkrétní počty zaměstnanců v uvedených pracovních skupinách se denně měnily, hlavně podle aktuální potřeby a podle přísunu materiálu.
V rámci každé pracovní skupiny byl vždy jeden řemeslník, odpovídající podnikateli za práci a za nářadí.
Příčinou zpožďování prací hlavně v podúseku V.a Kadaň byla z personálního hlediska, vedle řady jiných faktorů, přílišná snaha stavitele J.Pokorného provádět práce hlavně pomocnými dělníky, nikoli odborně připravenými. Z toho důvodu byl nucen velitel VSD č.V nařizovat dodatečné opravy na již realizovaných stavbách.
Výkonnost, odborná úroveň a státní spolehlivost pracovních sil se projevily jako neuralgické body výstavby LO vz.36 na Chomutovsku, v téměř absolutní míře v podúseku V.a Kadaň, budovaném kralupským stavitelem Jaroslavem Pokorným. Vzhledem k charakteru přístupu tohoto podnikatele objektivně selhala evidenční a zpravodajská opatření výstavby, která fakticky neodolala jednání, jím v praxi uskutečňovanému. Do značné míry, v podmínkách opevňovacích prací, náročná evidence zaměstnanců a zpravodajská opatření nemohla být kvůli značnému zatížení velitele úseku VSD důsledně zvládnuta.
Stavitel Jaroslav Pokorný využil této skutečnosti a denně při opevňovacích pracích přijímal a propouštěl značné množství dělnictva. V podúseku V.a Kadaň nebyl vytvořen zapracovaný kádr dělníků. Byla tak porušena přirozená zásada, při provádění státně důležitých staveb, aby pohyb pracovních sil byl zejména ze zpravodajských důvodů minimální.
Jaroslav Pokorný vytvářel zřejmě zcela vědomě hrubé nedostatky ve svém podúseku vzhledem k tomu, že úmyslně neoznamoval své zaměstnance u velitele VSD č.V k evidenci. Tento přístup byl motivován hlavně snahou, aby zaměstnance nebyl nucen přihlašovat po dobu prací, ke zdravotnímu pojištění.
Stálé odchody a nové nástupy dělníků byly v podúseku V.a Kadaň způsobeny hlavně neutěšenými pracovními a platovými podmínkami. Dělníci byli proto pravidelně nespokojení a opouštěli zaměstnání záhy poté, co se přesvědčili hlavně o liknavém vyplácení mezd.
Negativně se u obou podnikatelů projevila jejich zřejmá neznalost skladby pracovních sil v místech výstavby opevnění. Oba podnikatelé získali zakázku v pro ně dosud méně známé pohraniční oblasti. Jak bylo později konstatováno, lépe se situaci přizpůsobil architekt a stavitel František Hieke z Loun. Při příchodu do oblasti prací oba podnikatelé zpočátku nediferencovali ve výběru pracovních sil, které se jim z místních zdrojů nabízely. Vzhledem k tomu došlo k zaměstnávání značného množství dělníků německé národnosti, zatímco čeští dělníci zůstali nevyužiti. Zpravodajská obranná opatření stavby tak utrpěla újmu, když tři čtvrtiny personálu firmy J.Pokorný tvořilo v průběhu prací dělnictvo německé národnosti. Lounský podnikatel F.Hieke zaměstnával přibližně čtvrtinu Němců z celkového množství zaměstnanců. Ti však byli využiti hlavně na pomocné práce mimo hlavní výstavbu objektů.
V zadání úseků podnikatelským firmám se předpokládalo, že objekty opevněné a chaty pro strážné oddíly budou hotovy k datu 30.září 1936. Z výše uvedených příčin nemohl být stanovený termín pro dokončení staveb splněn. Na tomto místě je nutné opět připomenout, že oba podnikatelé byli na počátku prací objektivně stejně handicapováni pozdním dodáním stavebních plánů, zpožděným vytýčením objektů a chat a v neposlední řadě také opožděnou dodávkou cementu a železné výztuže. Zjevný rozdíl v přístupu ke stavbě nanejvýš důležitých objektů se projevil již záhy po zahájení prací. Část důvodů, v jejichž důsledku stavitel Pokorný brzdil práce, byla již uvedena.
S pozdními dodávkami a vytýčením i se specifikami pracovních sil v regionu se však velice pružně vyrovnal architekt a stavitel F.Hieke, budující sousední podúsek V.b Chomutov. Tento podnikatel i při počátečních komplikacích byl schopen zejména díky kvalitní organizaci práce vybetonovat ke dni 19.září podstatnou část objektů svého podúseku, konkrétně 44 objekty z celkového počtu 57 staveb. Pro srovnání sousední podnikatel J.Pokorný ke stejnému datu vybudoval pouze 19 objektů.37) Bylo zřejmé, pokud by byly včas dodány a osazeny soupravy posuvných střílnových uzávěrů a dveří byl by podúsek V.b Chomutov hotov s mírným překročením dané lhůty.
Zakázku od vojenské správy na výrobu uvedených komponentů pevného vnitřního zařízení objektů získalo Výrobní družstvo zámečnické v Praze s.s.r.o. Karlín, Královská ul.62. Pro všechny objekty LO vz.36 v úseku č.V bylo nutné dodat 241 soupravu střílnových posuvných uzávěrů a 107 posuvných dveří.
V tomto případě nebyl splněn stanovený termín 30.září k dodání a osazení uvedeného vybavení. Střílnové uzávěry a dveře došly až 19.listopadu 1936.
Vzhledem k tomu, že F.Hieke dokončil ke dni 3.října téměř celý úsek včetně vnějších úprav kolem objektů, existovala reálná možnost v případě včasného dodání vnitřního vybavení, že celý podúsek V.b Chomutov bude hotov s mírným překročením lhůty. Neprodleně poté, co do stanice ČSD Černovice u Chomutova dorazila celá zásilka vnitřního vybavení, zahájily montážní skupiny firmy Františka Hiekeho instalaci pevného vnitřního vybavení do objektů. Dosud provizorně zabedněné objekty rychle získávaly svou definitivní podobu, takže velitel 2.pěší brigády a Nadřízený taktický dozor plk.pěch. F.Kravák mohl v hlášení již pro Velitelství I.sboru v Praze uvést, že v podúseku V.b Chomutov budou objekty zařízeny a tedy úplně dohotoveny nejdéle do 10.-15.prosince 1936.
Zcela odlišná situace panovala v západním podúseku V.a Kadaň. Krize v organizaci práce v tomto podúseku, úmyslné dodávání nekvalitního materiálu na stavbu, podnikatelova neochota a neschopnost sehnat nejzákladnější normalizované stavební součásti a neustálé změny v dodavatelích materiálu, vzhledem k zadlužení J.Pokorného, způsobovaly hlubokou stagnaci prací. V době, kdy sousední podúsek V.b Chomutov byl téměř hotov, stavitel J.Pokorný dokončil pouze 26 objektů.
Vyhrocená situace ve vztahu mezi přístupem uvedeného stavitele a skutečnými potřebami obranyschopnosti státu vedla po předchozích důrazných zákrocích vůči němu k rozhodnutí Velitelství ženijního vojska ZVV Praha o odnětí stavby části podúseku V.a Kadaň staviteli Jaroslavu Pokornému. Objekty č.42-50 na styku obou podúseků byly zadány dodatečně lounskému staviteli Františku Hiekemu, který tyto objekty do 28.listopadu skutečně realizoval a vybavil vnitřním zařízením. Staviteli Pokornému byly ponechány jím rozpracované objekty k LO vz.36 B č.41. Zbylé objekty včetně vnějších úprav dokončil do 14.listopadu. Jako velice ožehavý problém se projevilo dokončení chat pro strážní oddíly č.I-III. Tyto chaty nebyly vůbec do konce roku 1936 dokončeny. Stavební práce se tak v podúseku V.a Kadaň protáhly až do počátku roku 1937.
Po úplném dokončení prací v terénu prováděl vojenský pracovní oddíl do doby příchodu sněhu zemní úpravy a zdokonaloval maskování objektů, které nebylo zahrnuto do povinností podnikatelů. Údržba zastíracích prostředků se plně začala uskutečňovat opět až na jaře roku 1937.
Do okruhu výstavby LO vz.36 lze bezpochyby zařadit i opatření a zařízení, která měla usnadnit výcvik budoucích osádek LO. Za tím účelem vydalo Zemské vojenské velitelství v Praze 18.prosince 1936 příkaz, aby u všech praporů (popřípadě hraničářských praporů) těch pěších pluků, kterým měl být do konce roku 1936 svěřen určitý úsek LO, byly podle jednotlivých plánů ZVV Praha zřízeny tzv. dřevěné, přenosné a rozebíratelné kostry LO vz.36 v rozměrech objektu typu B. Vnitřní prostor a střílny této výcvikové makety rozměrově souhlasily s bojovými objekty. Vybavení tvořily střelecké stoly stejného provedení, jaké bylo použito v bojových objektech. Uvedená zařízení měla sloužit především k řádnému procvičení manipulace se zbraněmi v podmínkách LO. Mužstvo se tak mělo připravit na ostré střelby ze cvičných objektů ve výcvikových prostorech, protože tuto část výcvikového programu nebylo možné především z bezpečnost-ních a zpravodajských důvodů praktikovat přímo v obranném pásmu.
Pozoruhodnou specifikou budování LO vz.36 na Chomutovsku byly poměrně časté konkrétní teoretické úvahy o doplnění dobudované čáry klamnými stavbami lehkých objektů. O tomto detailu se odborná literatura zatím nezmiňuje. Nadřízený taktický dozor předpokládal, že klamné objekty LO budou umisťovány hlavně do otevřeného terénu před skutečně bojové objekty. Skupiny mužstva vsazené mezi objekty LO měly v boji dokonce vázat a ohrožovat útočníka dočasnou palbou z falešných ohnisek odporu. Poté měly ustoupit.
Klamné stavby měly sloužit k vázání pozornosti útočníka a prozrazovat zdroje palby proti vlastním objektům. Stavba klamných objektů ve formě různých dřevěných kašírovaných konstrukcí měla řídit velitelství praporů pěšího pluku č.46. Činnost spojená s uvedenými falešnými objekty přesto zůstala v rovině teoretických úvah, hlavně vzhledem k nedostatku prostředků na uhrazení nákladů, které musely být použity na jiné naléhavější potřeby.
Opevňování realizované z hlediska stavebního úseku č.V prokázalo zcela jasně, že výběr stavebních podnikatelů je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěšného zabezpečení obrany státu stálým opevněním.
Volba vhodných stavebních firem a způsob dozoru nad prováděnými pracemi, poněkud nedoceněné na počátku výstavby LO způsobily pravděpodobně nečekané a se značným úsilím eliminované komplikace. Přednostní snaha vojenské správy o maximální úsporu finančních prostředků vedla k tomu, že stavitel J.Pokorný z Kralup nad Vltavou, vědom si tohoto faktu, značně podhodnotil ofertní propočet na opevňovací práce.
Dluhy zatížený podnikatel zcela úmyslně využil této příležitosti k tomu, aby své starší dluhy přenesl na nové datum a na nové věřitele. Vzhledem k nízkým nabídkovým cenám mu stavba zadána byla. Uvedený podnikatel nebyl schopen účelně organizovat práci se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Dodatečně v průběhu prací se objektivně prokázalo, že jím vykalkulované ceny nemohou být reálné. Opatření uplatněná vůči tomuto podnikateli, tedy hlavně vyměření srážky za prodloužení prací, se ukázala jako nepříliš efektivní. Přes značná počáteční zvýšení příplatků J.Pokornému, hlavně za složitý terén a komplikovanou dopravu, docházelo z jeho strany k pokusům o použití zcela vadného nebo parametry nevyhovujícího materiálu a o požadování již zcela neoprávněných příplatků.
Snahy tohoto charakteru měly přímý dopad na nejcitlivějších místech, tedy na časový rozsah stavby a na kvalitu prací.
Vlastní odborná úroveň prací provedených J.Pokorným byla objektivně prokázána zhruba rok po zahájení výstavby LO vz.36 na Chomutovsku.
Zemské vojenské velitelství v Praze objednalo 31.srpna 1937 ve Výzkumném a zkušebním ústavu hmot a konstrukcí stavebních při Českém vysokém učení technickém v Praze zkoušku vzorků betonu, vyňatého z jednoho z objektů stavebního podúseku V.a Kadaň. Odborná revize měla prokázat jakost betonu zkouškou krychelné pevnosti dodaného vzorku. Vlastní zkouška realizovaná dne 4.září 1937 prokázala, že krychelná pevnost vzorku činila 186 kg/cm2. Uvedená hodnota nedosahovala požadovaného minima 200 kg/cm2, které předepisovaly čs.státní normy pro civilní stavby a podle kterých byly objekty LO vz.36 betonovány. jako důvod byla shledána skutečnost, že beton obsahoval množství nepřípustných dutin, pocházejících pravděpodobně od nedostatečného pěchování.
Problémy se stavitelem J.Pokorným doznívaly ještě delší dobu po ukončení stavebních prací. V druhé polovině roku 1937 proběhlo kolaudační řízení v podúseku V.a Kadaň, po němž objekty LO vz.36 a chaty pro strážní oddíly přešly do pravomoci Vojenské správy budov 67/I. v Kadani.
Na základě kolaudačního řízení bylo Velitelstvím ženijního vojska I.sboru (dále jen VŽV I.sboru) sestaveno vyúčtování, po jehož obdržení se stavitel J.Pokorný, jak sám uváděl v jednom ze svých přípisů VŽV I.sboru, dokonce nervově zhroutil. V listopadu roku 1937 zdůrazňoval, že by při akceptování vyúčtované částky VŽV I.sboru prodělal na stavbě 147 000 Kč. VŽV I.sboru účty opět přezkoušelo a dospělo k rozhodnutí, že stavitel Pokorný nemá vůči vojenské správě oprávněné pohledávky.
Vyúčtování prací Velitelstvím žen.vojska I.sboru bylo následující. Účet dosáhl částky 470 549,45 Kč. Od této částky byl v souladu s kolaudačním protokolem odečten 1 000 Kč za překročení lhůty. Zbývalo tedy 469 549,45 Kč. Vzhledem k tomu, že průkazní zkouškou vzorku betonu bylo zjištěno, že vinou špatného zpracování dosáhla pevnost betonu o 7 % nižší hodnoty než předpisovala závazná norma, došlo ke srážce 7 % z celkové ceny, tedy 12 861,95 Kč. Po odečtení této částky zůstalo 456 687,50 Kč.
Velitelství ženijního vojska I.sboru podnikateli Pokornému oznámilo, že vyúčtování voj.správy je definitivní a nemohlo být již změněno. Jako definitivní reakce na Pokorného neustálé námitky mu VŽV I.sboru sdělilo: „Vaše námitky jsou zbytečným zdržováním vyřízení vyúčtování. Váš souhlas na kolaudačním protokole neopravňuje Vás k jakýmkoli protestům …“
Retrospektivní hodnocení prací z roku 1936 se naopak jednoznačně kladně vyjádřilo k výkonu stavební firmy architekta a stavitele F.Hiekeho z Loun. Zřejmě nejcharakterističtější hodnocení práce tohoto podnikatele podal ve zprávě pro VŽV I.sboru velitel úseku VSD č.V mjr.pěch. Pavel Malík: „Byla to prý jeho prvá práce pro vojenský erár. Chtěl se dobře zapsati u vojenské správy. Práci velmi dobře organizuje, dělnictvo dobře platí, není malicherný v maličkostech, udělá některé věci solidněji než požaduje rozpočet, nic za to nepočítá. Práci zřejmě podcenil, nic na ní nevydělal a staral se, aby na ní mnoho neprodělal. Pokládám ho za nejlepšího podnikatele v severozápadních Čechách a myslím, že ho lze ke všemu dobře doporučiti.“
Zatímco stavitel J.Pokorný již do Mnichova nezískal žádnou zakázku v souvislosti s pevnostní výstavbou v ČSR, architekt a stavitel F.Hieke patřil v souvislosti s opevňováním ke značně vytíženým podnikatelům díky častým zakázkám vojenské správy.
Stavební úsek č.V se stal nejnákladnějším uskupením LO vz.36 z hlediska částky za pořízení tzv. pevného vnitřního vybavení, tzn. posuvných střílnových uzávěrů a posuvných plechových dveří. Tyto komponenty staveb, jak již bylo uvedeno, byly instalovány do již vybudovaných objektů až v prosinci 1936. Původní termín dodávky byl stanoven do konce září téhož roku. Vojenská správa uhradila Výrobnímu družstvu zámečnickému v Praze s.s.r.o. Karlín, Královská ul.62 celkem 88 000 Kč za instalované součásti.
Dosud byly uvedeny údaje převážně ekonomicko-technického charakteru. Z hlediska bojové hodnoty sledovaného stavebního úseku č.V se podařilo na počátku roku 1937 po ukončení výstavby dosáhnout na trase dlouhé 39 km průměrné hustoty tří objektů na kilometr fronty. Prostřednictvím 107 vybudovaných objektů LO vz.36 stavebního úseku č.V bylo vytvořeno stabilní levé křídlo obranného pásma LO v Podkrušnohoří. Levým sousedem se měla stát v rámci zajištění hranic polní opevnění jednotek Čs.armády v Doupovských vrších. Jako hlavní překážka byl pojat na levém křídle obrany tok řeky Ohře a doupovský masív. Tyto krajinné útvary zůstaly nezajištěny lehkým opevněním. Na pravém křídle obrany v rámci stavebního úseku č.V navazoval stavební úsek č.VI Most a č.XI Trmice.
Obranná čára LO vz.36 se stala budoucím hlavním obranným postavením pěšího pluku č.46. Plk.pěch. F.Kravák, velitel 2.pěší brigády v Chomutově a Nadřízený taktický dozor požadoval počátkem prosince 1936, aby již tehdy byla zajištěna pro objekty nejzákladnější dotace munice. Navrhoval, aby pro každý těžký kulomet v LO bylo přiděleno 3 600 ran a pro lehký kulomet 2 400 ran.
Odolnostní vlastnosti LO vz.36 prokázaly objektivně ostřelovací zkoušky, konané ve dnech 16.-18.listopadu 1936 na vojenské střelnici výcvikového tábora u Milovic. Zkušební objekt LO vz.36 zde byl podroben ostřelování z pěchotních a dělostřeleckých zbraní, které pálily z extrémně malé vzdálenosti.
Nejdestruktivnějšího účinku dosáhla palba 15 cm hrubé houfnice vz.25, střílející ze vzdálenosti 150 m. Účinek rány, která dopadla kolmo na čelní stěnu, byl zesílen tím, že zdivo bylo již předchozím ostřelováním zeslabeno z 60 cm na 30 cm. Tento projektil objektem prolétl a explodoval mimo něj. Ostatní dělostřelecké zbraně, tedy 8 cm lehký kanón vz.30 a 10 cm polní houfnice vz.30 nezpůsobily, kromě 30 cm hlubokých zásahů v čelní stěně plné průstřely zdiva. Obě zbraně pálily ze vzdálenosti 150 m. Ze vzdálenosti 3 500 m nebyl těmito zbraněmi, díky rozptylu dopadu granátů, plně zasažen strop objektu.
Z výsledků zkoušek lze vyvodit, že nejúčinnější zbraní proti LO vz.36 pálící z reálné vzdálenosti v boji, byl 2 cm VKPL (velký kulomet proti letadlům) vz.36 a 3,7 cm kanón PÚV (proti útočné vozbě) vz.34. Obě zbraně mohly vysoce přesnou palbou v boji proti poměrně velkým střílnám objektů, uzavíraným 3 cm silnými pancéřovými deskami dosáhnout poměrně rychlé neutralizace zdrojů palby obránců.
V této souvislosti je třeba podotknout, že v předpolí vybudovaného pásma LO na Chomutovsku se nalézalo bohužel značné množství míst, která skýtala možnosti pro skryté přisunutí posledních dvou zmíněných druhů zbraní agresorem.
Jako doklad efektivity zvoleného typu opevnění lze uvést konstatování arm.gen. Sergeje Vojcechovského, zemského vojenského velitele v Čechách z období konce září 1936, kdy výstavba LO v globálním měřítku vrcholila. Arm.gen. Vojcechovský napsal, že o lehkým opevněním zajištěných čarách je možné konstatovat zvýšení obranných možností útvarů dislokovaných v pásmu opevnění a možnost aktivování důležitých směrů i bez povolání záloh. Akutní potřeby ochrany při vyhlášení poplachu byly tedy zlepšeny. Tato opatření měla značný význam vzhledem k eventualitě náhlého vpádu. Obranná zařízení a disponsibilní síly však nebyly schopny při velkém náporu agresora ještě v plné míře zaručit adekvátní odpor alespoň na minimální nutnou dobu.
V celostátním měřítku předstihla výstavba LO v roce 1936 postup stavebních prací na těžkém opevnění. Lehká opevnění překonala TO v kvantitativním smyslu. Odolnost vůči soustředěné dělostřelecké palbě a zejména schopnost protitankové obrany poklesla proti dříve plánovanému těžkému opevnění.
Přestože po dokončení stavby LO vz.36 byla vyslovena ze strany vojenských odborníků řada kritik, zejména vůči zranitelnosti tohoto opevnění v boji zblízka a v noční době, byl ale splněn v možné míře výchozí požadavek na vybudování značného počtu objektů v krátkém čase na nejohroženějších nástupových směrech protivníka. V případě sledovaného pásma byla tedy značně silně lehkým opevněním přehrazena významná část nástupového směru Sasko-Praha.
Zdroj: Karel Straka, OPEVNĚNÍ NA CHOMUTOVSKU Z LET 1936‒1938 (příspěvek k problematice přípravy obrany Československé republiky v 2. polovině třicátých let), Bakalářská práce, Ústí nad Labem 1997
